Historie muzea

Krkonošské muzeum Vrchlabí v proměnách doby

Vznik spolkového muzea a první léta (1883–1901)

Krkonošské muzeum ve Vrchlabí vzniklo přičiněním Rakouského krkonošského spolku, který usiloval o turistické zpřístupnění Krkonoš, ale též o jejich ochranu a hlubší odborné poznání. Za tímto účelem byla nejprve roku 1881 založena spolková knihovna. Její správce průmyslník a přírodozpytec Viktor Cypers von Landrecy byl pověřen následně též vedením muzea, které spolek zřídil v roce 1883. Cypers ovšem nezačínal od nuly, neboť mohl navázat na přírodovědný kabinet manželů Kablíkových, který ve Vrchlabí působil v první polovině 19. století. Základem sbírek nově zřízeného Krkonošského muzea, nejstaršího v regionu, byly vlastní Cypersovy botanické, zoologické a mineralogické sběry. Muzeum tak mělo zprvu výrazně přírodovědné zaměření, ovšem záměrem zřizovatelů bylo budovat instituci širšího záběru. Kulturně historické exponáty se však scházely jen velmi pomalu a opět zde sehrál zásadní roli jeden významný dárce z řad členů spolku – papírenský podnikatel Prosper Piette de Rivage. Muzeum však nemělo své prostory a stejně jako spolková knihovna sídlilo ve vlastním Cypersově domě v Hartě (Podhůří) u Vrchlabí. K veřejné prezentaci práce muzea tak musela stačit publikační činnost a to až do roku 1893, kdy město poskytlo spolku expoziční prostory v obecné škole – avšak pouze do roku 1898. Poté musely být sbírky znovu zabaleny a putovaly z místa na místo.

Městské muzeum a společné expozice (1892–1917)

Řídící učitel Emil Weiss uspořádal roku 1892 výstavu k dějinám města Vrchlabí. Z nashromážděných exponátů pak založil samostatné městské muzeum, které společně s muzeem Krkonošského spolku vystavovalo v letech 1893 - 1898 v budově školy. Špatný zdravotní stav přiměl roku 1901 Viktora Cyperse rezignovat na správcovství Krkonošského muzea. Bylo přirozené, aby obě instituce spojily síly a novým kustodem spolkového muzea se stal kustod muzea městského Emil Weiss. Propojení se však uskutečnilo jen zčásti, tedy v osobě správce, zatímco obě instituce zůstaly nadále formálně samostatné. Obě muzea po třech letech provizorií získala v roce 1901 od města nové prostory v budově bývalého špitálu za kostelem. Zde vznikla společná expozice ze dvou celků – přírodovědného a historického. Roku 1908 vystřídal Weisse ve vedení muzeí taktéž řídící učitel Gustav Brath, který byl zároveň redaktorem spolkové ročenky. Avšak ani jemu se nepodařilo povzbudit sbírkotvornou činnost členů spolku a vyvést muzeum z jisté stagnace. Nápady byly, avšak chyběla síla, která by je dovedla realizovat. Nepomohlo ani uvolnění spolkových peněz pro případný nákup exponátů. Rozvoji muzeí posléze nepřála ani válečná léta.

Zlatá léta spolkového muzea (1917–1945)

Stagnující muzeum potřebovalo výrazný impuls k oživení činnosti. Stala se jím personální obměna z roku 1917. Novými silami jsou profesoři vrchlabského gymnázia. Správcem knihovny se stává dr. Karl Wilhelm Fischer a správcem muzea dr. Karl Schneider. Schneider byl sice svým původním zaměřením geolog, ale těžiště jeho odborné práce je ve společenských vědách. Svým elánem, soustavností a pracovitostí dostal muzeum z periferie spolkové činnosti a učinil z něj výkladní skříň Krkonošského spolku. To však nebyl jeho hlavní cíl. Tím bylo vybudovat z Krkonošského muzea ve Vrchlabí odbornou i metodickou základnu vlastivědné práce celého severovýchodočeského němectva. Intenzivní, promyšlená a cílená sbírkotvorná práce byla doprovázena bohatou publikační a redakční činností na slušné odborné úrovni, vysoce překračující tehdejší běžnou vlastivědnou produkci. Roku 1920 konečně došlo k formálnímu sloučení obou muzeí, avšak ani 10 místností v někdejším špitále zakrátko nestačilo rozrůstající se expozici a zázemí muzea. Snaha o vybudování nové vlastní budovy však nakonec vyšla naprázdno a prostorové problémy byly vyřešeny až roku 1941 zabráním části budovy augustiniánského kláštera. Pokračující válka ale zbrzdila práce v nových prostorách a místo dokončení zamýšlených expozic byly sbírkové předměty ukládány do beden pro případnou evakuaci.

Zestátněné a počeštěné muzeum (1945–1966)

Konec druhé světové války přinesl zásadní změnu. Německý Krkonošský spolek zanikl a stát pověřil správou jeho majetku, tedy i muzea, Klub československých turistů. Přebírání muzea měl na starosti jilemnický konzervátor památkové péče a ochrany přírody Jindřich Ambrož, který navrhl na post nového správce vlastivědného publicistu Emila Flégla. Roku 1946 muzeum převzal okresní národní výbor a to se stalo ze spolkového okresním. Jako pobočku přibralo roku 1954 městské muzeum v Hostinném. Již od roku 1952 plnilo muzeum zároveň funkci okresního archivu. Od počátku se potýkalo s řadou úkolů, na které nebylo ani personálně ani materiálně vybaveno. Mnoho práce představovalo zajištění a roztřídění konfiskovaného majetku po Němcích. Sbírky se tím sice výrazně rozrostly, avšak řádná evidence byla nad možnosti muzea. Výstavní činnost se zpočátku odehrávala mimo budovu muzea. Stálá expozice byla postupně zpřístupňována a dokončena roku 1958 otevřením obrazárny Krkonoš. Ve svém badatelském úsilí se Flégl zaměřil zejména na dějiny dělnického hnutí, proto trochu překvapivě získaly své místo v expozici až roku 1960. I přes bídné personální obsazení nebyly ani v tomto období opominuty přírodní vědy. V muzeu pracoval kvalitní preparátor. Sám Flégl založil a vedl aktivní ornitologický kroužek. Publikační činnost se v tomto období omezila na zprvu obstojnou vlastivědnou publicistiku, která se vlivem tlaku doby transformovala spíše v ideovou agitaci. V roce 1960 zanikl okres Vrchlabí a novým zřizovatelem muzea se stal městský národní výbor. To jen prohloubilo finanční těžkosti a situace muzea se stala dlouhodobě neúnosnou. Havarijní byl zejména stav budovy kláštera.

Nový rozkvět pod Správou KRNAP (1966–1994)

Záchrana pro kolabující Krkonošské muzeum přišla roku 1966, kdy přešlo pod správu Krkonošského národního parku. Změna však nenastala okamžitě ve všech směrech. Havarijní stav budovy vedl k uzavření muzea pro veřejnost již v roce 1967. V tom samém roce však začala systematická péče o sbírkové fondy. Dosavadní ředitel Flégl se od roku 1968 více věnoval nechvalné politické práci a novou profilovou osobností se stal Ing. Josef Fanta, který z pozice náměstka ředitele Správy KRNAP a na čas i vedoucího muzea, začal z tohoto budovat přírodovědné dokumentační a vědecké pracoviště národního parku. Nastoupený trend se nezměnil ani po vypuzení Ing. Fanty. Určujícím hybatelem se stal nový ředitel KRNAP Ing. Jiří Svoboda, který se rozhodl začlenit Krkonošské muzeum do svých velkoryse koncipovaných plánů rozvoje činnosti národního parku. V roce 1976 byla vypracována generální koncepce muzea a zakoupeny tři historické domky na náměstí Míru. Ačkoli byly původně určeny k demolici, prošly rekonstrukcí a v roce 1981 byly otevřeny veřejnosti jako další expoziční prostory. Rekonstrukce hlavní budovy se na sklonku 70. let také chýlila ke konci. Muzejníci získali vůbec poprvé pracoviště i depozitáře vybavené náležitým způsobem. Zároveň začaly práce na zcela výjimečné audiovizuální ekologické expozici Kámen a život podle návrhu prof. Jana Jeníka a muzejního botanika RNDr. Jana Štursy. Expozice byla otevřena v r. 1984. Mezi tím bylo do svazku Krkonošského muzea při Správě KRNAP přibráno roku 1979 muzeum v Jilemnici a roku 1980 Památník zapadlých vlastenců v Pasekách nad Jizerou. Muzejníci také připravili stálé expozice v Obřím dole (1982) a Rokytnici nad Jizerou (1985). S otevřením muzea veřejnosti r. 1984 došlo k organizační změně a muzeum opět získalo svého vlastního ředitele - Ing. Petra Štěpánka.

Období 70. a 80. let bylo sice na jedné straně poznamenáno dusivou atmosférou normalizace, zároveň však představuje pro Krkonošské muzeum dobu největšího vzmachu personálního i materiálního, z kterého žije v jistém smyslu dosud.

K současnosti (1994 – současnost)

Po roce 1989 ustal ideový dozor a muzejníci dostali větší svobodu ve své práci. Ta však pokračovala v podobném duchu, jako dosud. Přelomovým se stal rok 1994, kdy Správa KRNAP převzala krkonošské lesy i s částí zaměstnanců tří dotčených lesních závodů. Podnik následně prošel řadou restrukturalizací, což se dotklo i muzea. Zejména skončila éra muzea coby střediska vědecké činnosti na poli přírodních věd. Část přírodovědců přešla na jiná pracoviště, jiní odešli z podniku úplně. Z někdejšího samostatného přírodovědného oddělení zůstal dnes v muzeu na celou problematiku jediný pracovník. Přesto ještě na přelomu tisíciletí probíhal v muzeu přírodovědný výzkum - ať již to bylo pokračování ornitologie a výzkumu mravenců dr. Milese, či geobotaniky a studia lavin dr. Kociánové. Zcela nově se objevil projekt dr. Materny, věnovaný klíšťatům a chvostoskokům. Oddělení společenských věd bylo změnami postiženo méně. Dlouholetý muzejní historik a posléze ředitel M. Bartoš dokončil r. 1995 dlouho očekávanou historickou expozici Člověk a hory. Pod vedením jeho nástupkyně, etnografky PhDr. J. Sojkové, vzrostla výstavní činnost do dosud nevídaných rozměrů a začala éra evropských projektů, které se plně rozvinuly za ředitelky Mgr. O. Hájkové. Z těchto projektů byla mimo jiné financována dostavba čtvrtého domku na náměstí Míru a nové expozice otevřené tamtéž roku 2010. Projekty značně ovlivňují směřování činnosti muzea i v následující éře pod vedením Blanky Zázvorkové. Zásadní je v tomto ohledu pro dlouhodobé zkvalitnění péče o sbírkové předměty vybudování nového moderního depozitáře s konzervátorskými dílnami v Hořejším Vrchlabí roku 2021. Proti předchozímu období také výrazně vzrostla publikační aktivita pracovníků muzea. Ti spolupracují na řadě projektů nejen s kolegy ze Správy KRNAP, ale též z univerzit a Akademie věd ČR.

Muzeum ovšem není nikdy hotovou záležitostí a stále stojí před dalšími výzvami, které přináší doba.